Evropské obuvnické firmy šijí v Indonésii, pracovní podmínky tam neřeší

Autor Gabriela Štěpánková
1
Březen
2017

Indonésie je čtvrtým největším výrobcem obuvi na světě po Číně, Indii a Vietnamu. V roce 2015 se v této zemi vyrobila jedna miliarda párů bot. Dělníci a dělnice je zde vyrábí za extrémně nízké mzdy a jsou nuceni k dlouhým přesčasům.  Uplatňování práva na sdružování je tvrdě trestáno, což v praxi vede k nefunkčnosti odborů. Nejhorším pracovním podmínkám musí čelit domácí pracovníci a pracovnice. Nemají žádné pracovní smlouvy, žádné sociální zabezpečení a dostávají jen zlomek stanovené minimální mzdy. Uvádí to právě zveřejněný výzkum organizací Südwind a INKOTA, jenž v ČR publikovala jejich partnerská organizace NaZemi v rámci projektu Obuj se do toho. Ve sledovaných továrnách se šijí boty pro značky jako Ara, Deichmann či Ecco. 

Dělníci a dělnice v indonéských továrnách jsou nuceni pracovat denně tři až čtyři hodiny přesčas nad rámec osmihodinové pracovní doby. „Řekli mi, že musím pracovat přesčas. Když jsem kvůli svým rodinným povinnostem odmítla, vedoucí mně stejně nedovolil odejít,“ uvedla jedna z dělnic. Dvě ze čtyř sledovaných továren zaměstnávají dělníky a dělnice pouze na krátkodobé smlouvy – továrna PT Prima Dinamika Sentosa, dodávající pro Ecco, pouze na rok a továrna PT Mekar Abadi Sentosa, vyrábějící mj. pro německou značku Deichmann, na tříměsíční, respektive šestiměsíční (změnilo se po té, co výzkumníci upozornili na daný problém představitele firmy) pracovní smlouvy, čímž porušují tamní zákony. Ty krátkodobé najímání povolují jen za velmi specifických podmínek.

Zákonnou pracovní dobu překračují i domácí pracovníci a pracovnice, neboť jsou placeni od kusu a za běžnou pracovní dobu by si nevydělali ani na základní potřeby. Třetina ze sledovaných dělníků a dělnic také uvedla, že musí do výroby bot zapojovat i svoje děti. Jejich průměrný měsíční plat po odečtení nákladů na dopravu hotového zboží zpět se pohybuje v přepočtu kolem 776 korun, což je zhruba čtvrtina tamní státem stanovené minimální mzdy. Nikdo z dotazovaných domácích pracovníků a pracovnic neměl s továrnou uzavřenou písemnou pracovní smlouvu. „Továrna s námi neuzavřela žádnou smlouvu, a proto nemáme nárok ani na žádné sociální zabezpečení,“ uvedla k situaci domácích dělnic jedna z nich.

„Situace v Indonésii je podobná jako v Indii či Vietnamu. Obuvnické společnosti navzdory svým CSR reportům svoji politiku odpovědnosti v praxi neuplatňují dostatečně důsledně. Měly by své etické kodexy a s nimi související dodržování pracovních standardů vyžadovat i po svých dodavatelích, a to v celém svém dodavatelském řetězci. Situaci by také pomohla vyšší míra transparentnosti, které se mnohé firmy brání,“ uvedl k výsledkům výzkumu koordinátor kampaně Obuj se do toho Petr Mareš z organizace NaZemi.

Indonésie je pro svoji levnou pracovní sílu vyhledávanou zemí již po desetiletí. Například firma Baťa zde vyráběla již v roce 1940 a Nike od roku 1988. Nejdůležitějšími vývozními trhy pro Indonésii v současnosti jsou Spojené státy americké, Belgie, Německo, Velká Británie a Japonsko. Obuvnický průmysl je soustředěn zejména na ostrově Jáva.

Výzkum probíhal formou rozhovorů se 117 dělníky a dělnicemi ze čtyř továren v oblastech Semarang, Jombang a Sidoarjo a s 37 domácími pracovníky a pracovnicemi. Rozhovory vedli partneři kampaně Obuj se do toho (Change Your Shoes) – tamní organizace Trade Union Rights Centre, a to v letech 2015 a 2016.

Tuto tiskovou zprávu si můžete stáhnout zde.

Shrnutí výzkumu v českém jazyce si můžete přečíst zde.

Celý výzkum v anglickém jazyce naleznete zde.

Fotografie ilustrující práci domácích pracovníků a stávku odborů si můžete prohlédnout a stáhnout tady.

Sdílejte článek