Jak se šije férově

Autor Gabriela Štěpánková
30
Srpen
2013

Nížiny, povodně a textilní průmysl, to jsou první asociace spojené s Bangladéšem. Tato jihoasijská země skutečně patří mezi hlavní výrobce textilu dostupného na českém trhu. Nedávno zřícená textilní továrna v Dháce připomněla pracovní podmínky, které v oděvním průmyslu panují.

Mediální vlny okolo hrůzu nahánějících textilek ale ustaly a v bangladéšských sweatshopech se šije dál. Šije se ale i jinde – ve stáncích na ulici, doma i v komunitních dílnách. Všude tam se pokoušejí být alternativou k masové produkci v továrnách, postavit se k výrobě oděvů trochu jinak, lidštěji a férověji.

Jestliže český spotřebitel úplně ztratil představu o tom, co všechno za jeho novým módním úlovkem stojí, ten bangladéšský ji má zcela přesnou. Bangladéš je skutečnou oděvní velmocí, kromě zemědělství a farmacie je oděvní průmysl největším zaměstnavatelem v zemi. Tržnice s výrobky z místnícthanarapa swallows1h textilek praskají ve švech, k dostání je bangladéšská móda i výrobky západního stylu. Když zavřete oči před pracovními podmínkami, v nichž většina z těchto kousků vzniká, můžete si být alespoň jisti, že podporujete domácí produkci. I v Bangladéši je však mnoho těch, kteří zavírat oči prostě nechtějí. Je překvapující, jaký odbyt má originální móda přímo od krejčího. Stánky s jedním či dvěma šicími stroji lemují ulice a tkalcovský stav je běžnou výbavou domácnosti. Komu nepadne nic z hotové nabídky, může si do několika dnů nechat ušít kousek na míru. Dostupná je také tvorba malých komunitních dílen, pro něž finanční zisk není tím hlavním měřítkem úspěchu.

Jednou z nich je i Thanapara Swallows Development Society. Tato komunitní organizace se ukrývá v severozápadní části Bangladéše poblíž hranice s Indií. Lidé ve vesnici Thanapara i širokém okolí jí vděčí za mnohé – základní školu, školku, lidskoprávní osvětu, boj s domácím násilím, rozvoj ekologického zemědělství či systém mikropůjček. Především však Thanarapa  Swallows nabízí dvě stě padesát stálých pracovních míst. Program Handicraft je vůbec nejstarší aktivitou organizace, která nepřetržitě funguje už od roku 1974. Za tu dobu se ve výrobě vystřídal nespočet mužů i žen, chudých obyvatel Thanapary a okolních vesnic. Stálý příjem pro jejich rodiny představuje jistotu, kterou jim práce v zemědělství, v podstatě jediná možnost zaměstnání v oblasti, nabídnout nemůže. Jistota pak dává možnost úspor, lepší úroveň života i vzdělání, ale i pocit vlastní hodnoty a naději na lepší budoucnost.

Thanapara Swallows se pevně drží tradičních ručních postupů výroby. Do jaké míry z nostalgie, nakolik proto, že na nové technologie nejsou peníze, nevím. Lidská síla má v Bangladéši téměř nulovou cenu, není tedy ani příliš důvod nahrazovat manuálně ovládaná zařízení. Kvůli denním několikahodinovým výpadkům elektřiny je taky jasné, proč se v Thanapaře spoléhají na šlapací stroje místo elektrických a pod nádobami s barvou se topí dřevem. Dílna působí dojmem skanzenu, v němž romantické srdce zaplesá, srdce realisty se však zarazí. Při pohledu na kamna, v nichž praská dřevo pod kotlem s barvou, a dvě ženy v sárích máčející nitě na dlouhých bambusových tyčích nedokážu pochopit, že právě sleduju výrobu unikátních designových kousků pro britské People Tree nebo japonskou Fair Trade Company.

Opravdu fair trade?
Má představa fairtradové organizace – usměvavých tváří radostně pracujících v bezvadných pracovních podmínkách – se rozplynula krátce po příjezdu do Thanapary. Úsměvy ani radost nechybí tady ani na žádném jiném místě Bangladéše, na kulturní rozdíly ve vnímání férových pracovních podmínek jsem ale narazila tvrději, než jsem očekávala. Organizace je mimo jiné členem WFTO i International Federation of Alternative Trade a její výrobky se pyšní  zapojením do systému fair trade. Deset principů spravedlivého obchodu, k nimž se Thanapara Swallows zarytě hlásí, znamenají v kontextu Bangladéše něco zcela jiného, než na uhlazeném a nablýskaném středoevropském trhu práce.

Výpadky elektřiny, plápolající kamna a venkovní teploty kolem pětatřicítky rozhodně nevytvářejí pracovní podmínky snů. I přes hlučné otáčky větráků a okna dokořán je ve výrobně vedro na omdlení. Pracovnice věnující se vyšívání se přesouvají ven, ostatní, upoutaní ke strojům, si něco podobného dovolit nemůžou. Randál z tkalcovských stavů, přesčasy bez příplatku střídané obdobími bez práce, nouzové východy označené papírovými cedulkami, to všechno má ještě co vylepšovat. A taky, že se vylepšuje. Vedení organizace věnuje výsledkům kontrol velkou pozornost a o pracovních podmínkách diskutuje i se samotnými zaměstnanci.

Právě dialog vedení s producenty je tím, co v mých očích z byznysu dělá fair trade. Ředitel organizace, vyšší vedení i všichni producenti se setkávají aspoň jednou měsíčně. Záminkou je společné jezení datlí, oslava iftaru, tedy prvního jídla dne v postním měsíci Ramadánu, nebo hlasování o dodržování principů fair trade. To probíhá několikrát do roka tajnou volbou s pomocí knoflíků a látkových pytlíčků. Během poslední volby vyplynuly jako nejlépe dodržované standardy Zákaz dětské práce a Rovnost pohlaví.

Mluvit o rovnosti pohlaví v organizaci, kde většinu vedení tvoří muži, zatímco ženy pracují jako dělnice, lze jen s přihlédnutím k situaci ve zbytku země. Postavení žen se krůček po krůčku zlepšuje, bude ale trvat minimálně ještě jednu generaci, než se z manželovy poddané bez práva na majetek a volnost pohybu stane samostatná a jedinečná lidská bytost. Pomoci k tomu může právě ekonomická aktivita žen. Žena, která se dostane z domu své tchýně mezi lidi, má lepší přehled o dění, sociální vazby a její život je snad i přes pracovní rutinu přece jen pestřejší. Manželka, která přispívá do rodinného rozpočtu, může o domácích záležitostech rozhodovat s větší sebejistotou.

Devadesát osm procent z pracujících v Handicraft programu považuje svou mzdu za férovou. Průměrně šikovná švadlena si přijde na 250 Takathanarapa swallows2denně, asi 65 českých korun. Hodně šikovné pracovnice mohou mít klidně i přes 400 Taka, tedy celou českou stokorunu. Takový plat už je považován za hodně slušnou denní výplatu. Zaměstnanci jsou placeni úkolově, záleží na jejich zručnosti. O rozdělení výnosů mezi jednotlivá oddělení výroby se rozhoduje podle náročnosti jednotlivých kusů zakázky, kdo není spokojen, může podat stížnost přímo vedoucímu výroby. Kolik ten však může svým zaměstnancům nabídnout, když celková prodejní cena ručně tkaných šatů s velkou výšivkou je 250 českých korun? Organizace se navíc z vydělaných peněz pokouší dotovat sociální a rozvojové programy, jichž v rámci Thanapara Swallows běží nespočet. Naštěstí existuje dostatek spolehlivých donorů, jejichž peníze drží organizaci nad vodou. Drobné příspěvky ze zisků Handicraft programu jsou tedy spíš symbolickým gestem směřování k samostatnosti.

Má to všechno smysl?
Není tedy tohle všechno jen plácání do vody, jemnější forma vykořisťování, prohlubování rozdílů mezi bohatými a chudými, jak hlásají odpůrci fair trade? Má to vůbec smysl? Má. Mzda, za níž by český zaměstnanec ani nevystrčil nohu z postele, spolu s podporou zdravotnického centra, mikropůjček a dalších programů organizace Thanapara Swallows skutečně mění životy zaměstnanců, jejich rodin i celé komunity k lepšímu. Už samotný dialog na téma pracovních podmínek, rovnosti pohlaví a férové mzdy je na bangladéšském venkově něco nevídaného. Thanapara Swallows má před sebou ještě dlouhou cestu, jde ale sebejistě a správným směrem.

Markéta Nešporová

Více o organizaci Thanapara Swallows Development Society se můžete dozvědět na www.thanaparaswallows.com nebo www.thanaparaswallows.weebly.com.

Markéta Nešporová (narozená 1990) je studentkou magisterského stupně oboru Mezinárodní humanitární a sociální práce na Univerzitě Palackého v Olomouci. Jako stážistka strávila v organizaci Thanapara Swallows Development Society 11 týdnů v období červen – srpen 2013.

Sdílejte článek