Kambodžanka Demorng Vorng: podmínky v továrně jsou odpovědností vlády, majitelů továren i velkých oděvních značek

V Kambodži, zemi z 95 % závislé na exportu oděvů, žádají pracující v oděvním průmyslu navýšení minimální mzdy na 177 $. Abychom dostali jejich boj i k uším a očím evropských spotřebitelů, pozvali jsme dvě mladé Kambodžanky do České republiky. Zastavily se u nás v rámci svého „turné“ po evropských městech, v rámci něhož informovaly spotřebitele o tom, jak se v Kambodži oblečení vyrábí a jaké jsou nástrahy odborářské práce. Vedle besed, přednášek a několika rozhovorů pro média, poskytly rozhovor i nám.

Dnes 41 letá Sean Sophal pracuje v oděvní továrně posledních 11 let. Tato továrna šila do letošního jara pro značky H&M nebo Next, následně změnili odběratele a dnes vyrábí pro v Evropě zatím neznámou, ale významnou, značku japonskou GU. Paní Sophal je vdaná, má dva syny. Z České republiky doveze domů jako dárek pro svého manžela pár bot.

25 letá Demorng Vorng pracuje v organizaci Coalition of Cambodian Apparel Workers Democratic Unions (C. CAWDU) a jako odborářka zastupuje pracující v oděvním průmyslu v Kambodži. Oslovuje nás během rozhovoru sister (sestra) a brother (bratr), aby nám dala najevo své sympatie a spolupatřičnost.

NaZemi: Kdy jste začala pracovat v továrně? Proč jste se tak rozhodla?

Sean Sophal: Do Phnom Penhu jsem přišla z provincie Preveng. Pocházím tedy z venkova, z chudé rodiny. Neměli jsme dost půdy, aby nás všechny její obdělávání uživilo. Neměla jsem ani dostatečné vzdělání, abych mohla pracovat jinde, třeba jako učitelka. Myslela jsem si, že práce v oděvní továrně zlepší můj život. V prosinci 2003 jsem začala pracovat pro společnost GHG, továrnu, ve které pracuji doteď. Bylo mi 30. Když jsem nastoupila, vydělávala jsem jenom 35$ měsíčně. Byla to minimální mzda. Ta se postupně zvyšovala, s ní se přímou úměrou však zvyšovaly i všechny ceny.

NaZemi: Jaké byly podmínky v továrně, když jste začínala? Zlepšila se situace od roku 2003?

Sean Sophal: V té době, v roce 2003, nebyly v továrně žádné odbory. Úplně běžné byly nucené přesčasy a represe dělníků.

Dnes je to lepší. Založili jsme odbory a dělnice tak vědí mnohem víc o svých právech a o povinnostech továrny. Odbory také dohlížejí na dodržování pracovního práva v továrně. Vyjednaly také zvýšení povinného příplatku z 1000 na 2000 rielů (cca 10,6 Kč) denně. Tento příspěvek je určen na pokrytí výdajů spojených s prací, jako je doprava.

Nicméně problém přesčasů přetrvává. Dnes se běžně pracuje 10-12 hodin denně. Často jsou přesčasy dobrovolné – dělnice mají nízké mzdy a proto raději pracují víc, aby si trochu navýšily mzdu. Někdy jsou však přesčasy nucené. Probíhá to tak, že vedoucí vezmou naše identifikační doklady a vyhrožují, že nám je nevrátí, když nebudeme pracovat přesčas. Je to praxe velmi rozšířená při jednání s lidmi ve zkušební době, která trvá dva měsíce. V průběhu této doby se nejvíc tlačí na práci přesčas. A když lidi ve zkušební době pracovat tolik přesčasů nechtějí, vedoucí řekne, že nepracují dobře a vyhodí je.

Problémem je, že pracovníci ve zkušební době nemůžou vstoupit do odborů a nejsou tedy chráněni.

NaZemi: S jakými dalšími problémy, kromě nízkých mezd a přesčasů se setkáváte? Jaké nejčastější problémy místní odbory řeší?

Sean Sophal: Kromě nízkých mezd je velikým problémem například postavení těhotných žen. Dělnice čelí riziku, že budou propuštěné z práce, když otěhotní. Dále jsou problémem nejisté krátkodobé smlouvy. Je také velice obtížné uvolnit se z práce pro vyřízení nutných záležitostí, jako je návštěva lékaře nebo úřadu. Vedoucí v továrně to nechtějí povolovat.

NaZemi: Věděla jste, že odběratelské firmy mají etické kodexy, podle kterých se má výroba řídit? Řekl Vám to někdo při nástupu do továrny?

Sean Sophal:  Ne, o tom dělníci nic nevědí.

NaZemi: Byla někdy v továrně externí kontrola?

Sean Sophal: Někdy továrnu navštíví cizí lidi, ale kdo jsou nebo co dělají, to dělnice nevědí. Továrnu také navštívili zaměstnanci ILO, nicméně s dělnicemi nemluvili.

NaZemi: Je možné s minimální mzdou vyjít?

Sean Sophal: Mzda mi postačuje na pokrytí velice základních potřeb, jako je bydlení, voda, nebo elektřina, každodenní výdaje. Nic neušetřím.

NaZemi: Jaký je postoj majitelů továren ke mzdám?

Sean Sophal: Manažer továrny říká, že otázka výše mezd je záležitostí vlády a premiéra. Neuvažuje, že by továrna mohla zvýšit mzdy sama.

NaZemi: Kdo podle vás nese odpovědnost za současnou situaci v otázce mezd v Kambodži?

Sean Sophal: Podle mě vláda, která má na starost výši mezd i kontrolu zákonů.

Demorng Vorng: Nemyslím si, že je to jenom odpovědnost vlády, i když ta hraje zřejmě největší roli, protože rozhoduje o zákonech a minimální mzdě. Je to však i odpovědnost majitelů továren a velkých oděvních značek. To jsou tři hlavní aktéři. A odpovědnost mají i odbory a dělníci samotní, kteří musejí spolupracovat na prosazení společného zájmu.

NaZemi: Co můžeme udělat my, jako evropští spotřebitelé, abychom pomohli dělníkům a dělnicím v Kambodži?

Demorng Vorng: Spotřebitelé by měli tlačit na velké firmy a na dodavatelské továrny. A když vidím, jak drahé zde jsou značkové oděvy a jak málo z toho dostanou dělnice…

NaZemi: Který sektor je podle vás v Kambodži nejproblematičtější? Je to oděvní průmysl?

Demorng Vorng: Oděvní průmysl je nejhorší, nejnebezpečnější. A to jak fyzicky, tak i psychicky. Většině dělníků a dělnic, kteří chtějí vstoupit do odborů je vyhrožováno, což je psychicky stresující. A neobvyklé nejsou ani fyzické konflikty s vedením továren. Odborářům je vyhrožováno nebo jsou rovnou zbiti lidmi, které si vedení továrny najme. Já mám štěstí, že pracuji v kanceláři, ale moji kolegové jsou v nemocnici pravidelně.

NEJVĚTŠÍ PROBLÉMY ZAMĚSTNANCŮ V KAMBODŽI

Extrémně nízké mzdy

Mzdy nepokryjí zaměstnancům továren ani jejich základní potřeby. Současná výše minimální mzdy je na úrovni 25 % mzdy důstojné (living wage – při výpočtu se využívá metodika Asia Floor Wage Alliance)

Extrémně dlouhé přesčasy

Pracovní týden, který přesahuje 70 hodin je běžný. Aby se zaměstnanci továren alespoň přiblížili možnosti zajistit si základní potřeby, jsou nuceni pracovat dlouhé hodiny přesčas. Přibližně pouze v 5 % kambodžských továren v tomto smyslu nedochází k porušování pracovních standardů a zaměstnanci nemusí přijímat práci přesčas.

Krátkodobé smlouvy

Stále více se rozšiřující krátkodobé smlouvy slouží jako hrozba. Pokud chtějí zaměstnanci prodloužit smlouvu, musí přistoupit například na zmiňované přesčasy. Dále se díky krátkodobým smlouvám daří zaměstnavatelům obcházet právo na sdružování se v odborech či nevyplácet některé sociální benefity.

Podvýživa

Velká část zaměstnanců továren trpí celou řadou zdravotních problémů, které mohou být přímo spojovány s nevyhovující stravou. Nízké mzdy znamenají, že většina dělníků si nemůže dovolit stravu s adekvátním množstvím kalorií. Výzkum organizací Labour Behind Label a Cambodian Legal Education Centre poukázal na skutečnost, že strava zaměstnankyň obsahuje v průměru 1 598 kalorií, což je přibližně polovina doporučeného množství v případě žen v náročné průmyslové výrobě. Jedním z důsledků podvýživy je masové omdlévání, které nedávno vedlo i k několika úmrtím zaměstnankyň továren.

HLAVNÍ ODBĚRATELÉ ODĚVŮ

Společnosti H&M, Inditex (Zara), adidas, GAP, Levi Strauss & Co., C&A, Puma a Walmart

Podrobnější informace o situaci v Kambodži si můžete přečíst v infolistu zde.

Anna Lazorová

projektová koordinátorka