Kdy si budeme moci koupit tričko, které není od krve?

Autor Petr Mareš
22
Srpen
2014

V minulých týdnech vyšly v Bangladéši stovky lidí do ulic, aby podpořily stávkující dělnice oděvních továren, které se rozhodly pro neomezenou stávku formou hladovky. Ženy požadovaly okamžité vyplacení dlužných mezd a prémie, běžné před největším náboženským svátkem v zemi. Západní spotřebitelé mohli znovu sledovat tvrdou realitu života těch, co pro nás šijí oblečení. Opět jsme se stali svědky represí, výhružek, střetů s policií, zatýkaní odborářů, zranění protestujících, výmluv ze strany asociace výrobců oděvů a tiše přihlížejících evropských a amerických oděvních společností, které by se bez extrémně levné pracovní síly v tzv. rozvojových zemích neobešly.

Nedávné protesty dělnic v bangladéšských továrnách přesně ilustrují realitu mezinárodního oděvního průmyslu. Velké oděvní firmy zvyšují své zisky a chlubí se svým pokrokem v oblasti dodržování pracovních standardů, zatímco dělnice pracují do vyčerpání v nebezpečných podmínkách za extrémně nízké mzdy. Dennodenně se vystavují riziku smrtelných úrazů a mnohdy nejsou schopné ani zajistit vlastní základní potřeby, natožpak poskytnout svým dětem například možnost kvalitního vzdělání či přiměřené zdravotní péče. Přestože se nám to nemusí zamlouvat, v případě dělnic pracujících v oděvním průmyslu v tzv. rozvojových zemích lze s klidným svědomím hovořit o permanentním vykořisťování. Jejich jedinou možností jsou proto protesty a stávky, kdy musí opakovaně čelit represím a útokům ze strany policie. Nejinak tomu bylo i v případě pěti továren v dhácké čtvrti Badda, které vlastní skupina Tuba Group.

Napětí v továrnách, kde nedostalo přes 1500 dělnic a dělníků mzdu za poslední tři měsíce, eskalovalo s blížícím se náboženským svátkem Eid-ul-Fitr. Vedení továren měnilo neustále termín výplaty dlužných mezd a také se velice nejasně postavilo k vyplacení prémie před oslavami svátku ve výši měsíční mzdy, která je v Bangladéši běžná. Přibližně 300 žen se proto 28. července rozhodlo k radikální formě stávky a ohlásilo hladovku, kterou budou držet, dokud nedostanou dlužné mzdy i prémie. K protestům se postupně připojily stovky dalších dělníků a dělnic, kteří společně okupovali tři z pěti továren Tuba Group.

Přestože vláda vyzvala majitele továren, aby neprodleně vyrovnali své pohledávky a vyplatili mzdy, vedení továren, představitelé bangladéšské asociace výrobců a exportérů oděvů (BGMEA), ani zástupci policie nebyli schopni přijít s návrhem, který by napjatou situaci pomohl vyřešit.

Vedení továren dokonce podmínilo výplatu mezd a prémie propuštěním zadrženého Delwara Hossaina, majitele továrny Tazreen Fashion (součást Tuba Group), která v listopadu 2012 vyhořela. Při požáru zemřelo 112 zaměstnanců a mnozí další utrpěli vážná zranění, přičemž se nikdo z pozůstalých ani zraněných bohužel doposud nedočkal odškodnění. Hossein čelí v souvislosti s odpovědností za tragickou nehodu řadě obvinění.

BGMEA, jejímž je Tuba Group členem, se prostřednictvím Ahada Ali Ansari k situaci vyjádřila poměrně lakonicky: „Je nám opravdu líto, že dělnice nemůžou slavit Eid-ul-Fitr a že drží hladovku“.

Po zjištění, že Delwar Hossain bude propuštěn na kauci, se k protestům přidávali další a další lidé. V ten moment zakročila policie, která většinu stávkujících rozehnala pomocí vodních děl a slzného plynu. Řada z nich bohužel neunikla zraněním a někteří byli zatčeni. Na přechodnou dobu byla zadržena i prezidentka odborových svazů Garment Workers Unity Forum, Moshrefa Mishu.

Podporu pracujícím vyjádřila řada nevládních organizací (např. Asia Floor Wage Aliance či Clean Clothes Campaign), které apelovaly na vládu země, BGMEA i na vedení Tuba Group, aby neprodleně problematickou situaci vyřešili. BGMEA se pod rostoucím tlakem rozhodla vyplatit dělníkům a dělnicím dvě z třech dlužných mezd. Tuto možnost ale nevyužili všichni zaměstnanci a řada dělnic trvala na vyplacení všech dlužných mezd i prémií.

Přestože se situace postupně poměrně zklidnila, odbory a pracující trvají dále na splnění svých požadavků. Tedy vyplacení zbytku dlužných mezd, neproplacených přesčasů, zmiňované prémie a znovuotevření továren Tuba Group ve čtvrti Badda. 17. srpna se konala manifestace, jejíž účastníci vyjádřili solidaritu s dělnicemi a dělníky z oděvních továren. Zúčastnil se ji také emeritní profesor univerzity v Dháce Serajul Islam Choudhury, který vývoj v oděvním průmyslu poměrně ostře kritizoval: „Těžká práce dělníků podporuje významně ekonomiku naší země. Za jejich pracovitost jim ale nenabízíme žádný respekt.“

Není příliš pravděpodobné, že by se protesty v Bangladéši či v dalších zemích neopakovaly. Problémy jsou strukturální a dlouhodobé. Odpovědnost za ně nenesou jenom majitelé továren, BGMEA a bangladéšská vláda, ale také oděvní společnosti. Právě na jejich postoje je nutné v tomto kontextu poukázat.

Oděvní společnosti, kterým nejen Bangladéš a tamní neutěšené poměry umožňují dynamický rozvoj a jsou zdrojem narůstajícího zisku, se k současné situaci nevyjadřují, přestože musí vědět, že velký díl zodpovědnosti za problémy leží na jejich bedrech. Samozřejmě je nutné připomenout, že se řada z nich přihlásila k odpovědnosti po tragédii v továrním komplexu Rana Plaza, když podepsaly závaznou dohodu o bezpečnosti. V případě mezd zaměstnanců ty samé značky už bohužel tak aktivní nejsou. Jejich postoje k pracovním podmínkám se proto mohou jevit jako značně nekonzistentní, protože právě extrémně nízké mzdy a jejich nevyplácení patří k jednomu z nejzásadnějších problémů globálního oděvního průmyslu.

Co by tedy měly oděvní značky dělat, abychom si konečně mohli kupovat trička, která nejsou od krve? Předně by se měly chovat konzistentně. Pokud mluví o pracovních podmínkách, neměly by vypouštět klíčovou otázku týkající se mezd. Nestačí totiž pouze prezentovat spotřebitelům etické kodexy, dílčí pokroky v dodržování pracovních standardů a plány do budoucna. Stejně tak nestačí poukazování na skutečnost, že etický kodex je součástí smluv s dodavateli. Je třeba důsledně kontrolovat dodavatele a pomoci jim situaci řešit. Je třeba změnit nákupní praktiky a platit majitelům továren za vyrobené zboží tolik, aby mzdy mohli vyplácet včas a v takové výši, která umožní žít zaměstnancům důstojně. Dále by měly při řešení problémů vzájemně spolupracovat nejen mezi sebou, ale také s vládami zemí, kde nakupují, s odborovými svazy, výrobními asociacemi a nevládními organizacemi. Když se prezentují udržitelností výroby a etikou, měly by to být právě jejich představitelé, kteří budou tyto hodnoty dále šířit a implementovat.

My spotřebitelé bychom měli takové jednání vyžadovat. Zkrátka se nesmíme nechat „opíjet rohlíkem“ a neskočit na každé přesvědčování firem, že se už chovají eticky. Není to totiž pravda, a pokud náš tlak nebude dostatečně silný, porušování pracovních podmínek zůstane pro zaměstnance továren v tzv. rozvojových zemích každodenní realitou.

Sdílejte článek