Maskulinní a femininní principy a klimatická změna
V červenci letošního roku proběhl již třetí seminář formou Open space v krásném prostředí kláštera Porta coeli v Předklášteří u Tišnova. Opět jsme se zaměřili na téma vzdělávání o klimatické krizi, tentokrát jsme se s podtitulem Je změna možná? vydali do zkoumání klimatické transformace a naší role v ní. Znovu jsme vytvořili prostor pro mezioborový dialog a vzájemné propojení vzdělavatelů, environmentalistek, aktivistů, terapeutů a dalších zájemců, kteří se díky formátu stali lektory a účastníky zároveň. Každý mohl přinést podněty, témata a otázky k diskuzi. Výsledný dialog vznikl organicky na místě a bude zachycen do podoby sborníku. Přečtěte si jeho střípek předtím, než bude hotový - tento příspěvek zpracoval Tadeáš Žďárský.
Tadeáš: Proč vůbec s tímto tématem přicházím? Moje přemýšlení začalo videem o výzkumu, který říká, že pokud chtějí environmentální neziskovky dostávat od mužů více peněz, měly by být v jejich symbolech či názvech spíše maskulinní prvky – divoká příroda, orel, tmavé barvy – a ne tolik symboly péče, matky země a podobně. Od té doby jsem na genderové rozdíly v environmentálních kruzích vnímavý. Na letních školách jsou primárně studentky, a když jsem dělal workshopy imaginace, byly tam také převážně ženy. Zároveň jiné výzkumy mluví o tom, že ženy v čele vlád v průběhu covidu zakročily mnohem rychleji a byly schopné zavést lockdown mnohem dříve a obětovat zájmy ekonomického růstu za záchranu lidských životů. Podobné je to prý i s řešením klimatické změny: ženy ve vedoucích pozicích ve vládách nebo firmách investují do řešení klimatické změny více.
Tohle jsou ale výzkumy ze zahraničí. Mě teď zajímá, jak se gender nebo maskulinní a femininní princip projevují ve vaší práci v České republice, která souvisí s klimatickou změnou.
Dalibor: Mě to téma zaujalo, protože jsme měli první setkání našeho nového týmu, který má na starosti právě tuto environmentální agendu. Vyfotil nás kolega a fotku dal na Slack. Na fotce jsem já a čtyři ženy. A někdo to okomentoval slovy „Nemo and his girls“. Mně je v tom týmu fajn, ale uvědomil jsem si, že bychom tyto věci měli komunikovat tak, aby na to slyšeli i muži, protože oni mají většinou hodně moci.
Martin: U mě to má několik rovin. Zaráží mě, jak těžké je se o tomto tématu vůbec bavit, je těžké věci pojmenovávat, nebát se a přitom být citlivý. Další rovinou je moje terapeutická praxe, kde mám většinou ženy a kde se opakuje častý vzorec: ženy se často snaží přinutit muže, aby začali chodit na terapii, ale oni nechtějí. Při facilitaci se mi nejlépe pracuje se starostkami. Vím, že to může znít povrchně, ale je to tak. Celkově mě zajímají témata doby a myslím, že gender a klimatická změna jsou teď jedním z nich. Nevím sice zatím jak, ale myslím, že spolu hodně souvisejí.
Zdeňka: To téma mě hodně přitahuje. Kdysi mě oslovila Andrea Culková, která točila film Žal žen. V něm spojuje témata feminismu a environmentálního žalu. Říkala jsem si, proč to motá dohromady. Čím více se ale kolem těch témat pohybuji, je mi jasnější, proč to propojuje. Téma mě zajímá nejen v profesním, ale i v osobním životě – například které kvality mám v sobě já a co přinášejí.
Bety: Kedykoľvek som sa tento problém snažila pomenovať, tak ma ľudia obvinili, že robím stereotypy. Ja si maskulínny princíp spájam s linearitou a feminínny s cykličnosťou. Častokrát si ale všímam viac rozdielov v konverzáciách, ktoré vediem nielen s mužmi, ale aj so ženami, ktoré majú silnejší mužský princíp. Ak u ľudí prevláda lineárny, alebo maskulínny pohľad na svet, potom je pre nich predstava, že by sme sa v niektorých oblastiach mali vrátiť, neprijateľná. Riešenia vidia hlavne v technologických inováciách.
Denisa: Kdysi jsem pracovala v centru dopravního výzkumu, což bylo hodně maskulinní prostředí. Všechna řešení byla technického rázu, i když jsem byla v oblasti udržitelné mobility. Kolegové například řešili, jaká má být zrnitost betonu, aby se snížila hlučnost automobilů, místo aby přemýšleli, jak zařídit, aby na silnicích bylo méně aut. Nedocházelo jim, že auto jako takové je problematické a je jedno, jestli je na vzduch, nebo na baterku. Když jsme dělali plány udržitelné městské mobility pro různá města, hodně jsem to řešila se staršími muži, kteří hledali řešení v drobných technologických detailech. A to ani nemluvím o agismu, kdy se mnou hodně z nich komunikovalo stylem „co ty nám tady budeš povídat, holčičko“.
Terka: Líbí se mi přirovnání ženského principu k cykličnosti a mužského k linearitě. Při naší práci v NaZemi klademe velký důraz na reflexi. Může se zdát, že se stále k něčemu vracíme a nikam jsme se nepohnuli, ale není to pravda, jen je to hůř vidět. Přemýšlím ale nad slovníkem – jestli principy, které chceme ve společnosti vidět, musíme popisovat jako „mužský a ženský“. A je pravda, že s agismem se to asi hodně pojí, mám podobnou zkušenost jako Denisa.
Sába: Je to pro mě téma, které jde napříč vším, co dělám. Zajímá mě, jak tyto věci zvědomovat a jak je komunikovat tak, aby to automaticky nevyvolalo odpor, protože ten často znamená konec diskuze.
Eliška: Já jsem pracovala ve škole čtyři roky a měla jsem jen jednoho kolegu, jinak samé ženy. Navíc to byla střední pedagogická škola, takže tam byly téměř výhradně studentky. Hodně lidí říká, že čistě ženské nebo mužské kolektivy nejsou dobré, hlavně ve vzdělávání. Já si tím nejsem úplně jistá. Ale je to velké a složité téma. Otevřelo se teď také v Junáku, kde na toto téma vyšlo jedno číslo a provázely to hodně velké hejty. Někdo zvenčí začal říkat, že i skauti už jsou zkažení. Co se mi ale hodně vrací, je posilování ženských (nebo femininních) principů ve společnosti, principy, které se zaměřují spíše na péči. Myslím, že by byl svět lepší.
Hanka: Nemám ráda škatulky. Je dobře, že je tam dáváme? V práci máme hlavně ženský kolektiv a také jsem chodila na střední pedagogickou školu. Mám pocit, že je důležité bavit se o různosti a že je v pořádku, že jsme každý jiný. Nevím ale, jak k tomu společnost dovést, protože samozřejmě teď ty kvality rovnoměrně ve společnosti zastoupené nejsou. Také si ještě vzpomínám, že se ve výzkumech ukazuje, že environmentální vzdělávání funguje mnohem víc na holky než na kluky. Jak tohle třeba můžeme změnit?
Tomáš: Jsme teď v církevním prostoru a církev je obecně hodně genderovaná. Tady jsme v ženském klášteře. Všichni zaměstnanci jsou muži, ale všechno se musí řešit s hlavní sestrou převorkou. A většina lidí, kteří sem jezdí pracovat, jsou dobrovolnice. Tadeáš včera zmiňoval, že některá řešení, jako je omezení masa nebo aut, útočí na maskulinitu. Já naopak přemýšlím nad tím, jak bychom mohli maskulinní kvality v této transformaci využít, víc než se ji snažit zlomit.
Zbylá část diskuze se ubírala různými směry. Samotné sdílení ale naznačuje, že souvislostí mezi genderem a naší prací v kontextu klimatické změny je mnoho. Bylo také zajímavé vidět, jak těžké je hledat jazyk a bavit se o tomto tématu, aniž bychom padali do pastí dualistického vidění světa skrze rozdělení na maskulinní a femininní. Delší dobu jsme také zůstali u polemiky, zda lze maskulinní vlastnosti u mužů využívat pro transformaci, nebo je to spíše problematické, protože se tím utvrzují, a je potřeba spíše posilovat jiné – například jestli reklamní sdělení na ekologické produkty přizpůsobovat maskulinní identitě (a tím ji potvrdit, reprodukovat), nebo se více zaměřit na dlouhodobější cíl přerámování maskulinity jako takové tak, aby se dala spojovat s péčí či city.
