Chystá se bič na supermarkety?
Jakou pozici mají supermarkety v ČR? Jak je regulovat? Stane se britské řešení v podobě osoby rozhodce vzorem i pro další evropské země? Co zjistily nejnovější průzkumy spotřebitelského chování? Přečtěte si v článku Barbory Mrázkové.
Už pár dní leží brněnským zastupitelům na stole aktualizace územního plánu. Na deseti tisících stran tohoto důležitého dokumentu, který zajisté jen málokterý člen zastupitelstva stihne projít, se skrývá spousta kliček, jimiž mohou developeři a podnikatelé výrazně ovlivnit život Brňanů. Jedním z velmi temných zákoutí aktualizace je i změna pravidel pro výstavbu nových nákupních center a supermarketů (pozn. v textu budeme pro zjednodušení označovat hypermarkety, supermarkety a diskonty jednotně jako supermarkety nebo řetězce). Vypadá to tedy, že euforie z možnosti nakoupit kdykoli cokoli brněnskou radnici (a ostatně i radní mnohých dalších měst) neopustila – budeme-li jí přisuzovat ty „lepší” úmysly. Naopak čeští spotřebitelé svoje postoje a nákupní chování postupně mění. Z čerstvých výzkumů agentury STEM/MARK (březen 2014) vyplývá, že kvalita je pro Čechy čím dál důležitější a u části zákazníků přeskakuje i tradičně silnou touhu po levném zboží. Zástupci obchodních řetězců dodávají, že od spotřebitelů vnímají stále častěji i požadavky na více informací o složení, výrobci a zemi původu. Společnost Incoma GfK zároveň ve své zprávě Incoma Shopping Monitor 2014 (květen 2014) zveřejnila, že jsou čeští nakupující sice na jedné straně velmi věrní (v pěti největších řetězcích utratí 70 % domácností valnou většinu své útraty za rychloobrátkové zboží), na straně druhé ale začínají vyhledávat menší, specializované prodejny (pekaře, řeznictví, farmářské prodejny) a tím „drobí svůj nákupní koš”. Tento trend se supermarketům určitě příliš nezamlouvá. Tržby maloobchodu totiž již několik let stagnují a nevěrní spotřebitelé tomu jistě nepřidají. To staví dodavatele supermarketů do velmi složité situace – jak se ukazuje na příkladech ze zahraničí, pokud supermarkety nevydělávají dostatečně na zákaznících, přesunují svůj zájem na své dodavatele, především tlakem na nižší náklady. Ve Velké Británii prošel trh nedávno jinou změnou, která ale měla podobné následky. Vstoupily na něj řetězce Aldi a Lidl, stávajícím hráčům začaly stagnovat nebo klesat tržby a kvůli následné cenové válce se například výkupní ceny masa pro farmáře snížily o téměř 13 %.
Na českém trhu je zároveň zřejmé, že není již velký prostor pro růst supermarketů ve smyslu velikosti obchodních ploch, protože zákazníci dávají přednost menším prodejnám a častějším nákupům. Pro dodavatele to znamená další riziko – zúžení sortimentu, které způsobí, že bude zase o něco těžší zajistit si odbyt.
Jak supermarkety zneužívají svého postavení
Přestože není český trh tak extrémně koncentrovaný jako v jiných evropských zemích, i u nás je konkurenční boj o zákazníky velmi tvrdý. Žádný z obchodníků tu sice nedosahuje dominantní pozice vůči ostatním, významnou tržní silou ale zcela jistě disponují. Podnikatelé, pro něž jsou supermarkety hlavním odbytištěm zboží, se tak stávají velmi zranitelnými a v mnoha případech musí přistoupit na takové podmínky, jaké si řetězce diktují. Způsoby, jakými mohou svého postavení a z něho plynoucí nákupní síly, zneužívat jsem popisovala v článku „Jak zkrotit supermarkety“ z minulého roku. V krátkosti může jít o poplatky za zařazení výrobku do sortimentu (listovné), za určitou pozici v regálu (regálné), příspěvky na oslavy, promo akce apod., zpětné slevy za včas zaplacené faktury (mnoho supermarketů neplatí svým dodavatelům ve lhůtě 30 dní), neodůvodněné přerušení obchodního vztahu, nepoctivé používání informací, vracení nespotřebovaného, poškozeného nebo prošlého zboží, nepoměrné pokuty za nedodržení smluvních podmínek (např. pokud dodavatel nepřijede se svým zbožím na minutu přesně do skladu, je zboží odmítnuto a je mu naúčtováno penále za jeho nedodání), neexistence oficiálních papírových smluv a tak dále - mohli bychom pokračovat opravdu dlouho. Následky takových praktik ovlivňují jak domácí trh (skrze ekonomickou situaci dodavatelských firem), tak ten globální v případě zboží vyráběného mimo prostor ČR nebo EU. Nejhůře se tlak na co nejnižší náklady na výrobu projeví na úplném konci dodavatelského řetězce, u drobných pěstitelů a pracovníků, třeba na plantážích s tropickým ovocem, kteří si mohou nechat o důstojném životě jen zdát. V neposlední řadě ale podobné neférové chování dopadá i na spotřebitele, a to především v dlouhodobém hledisku. Může se projevit zúžením sortimentu, vyššími cenami nebo stagnující nabídkou. Dodavatelé supermarketů totiž nemají potřebnou jistotu a finance, aby mohli investovat a pouštět se do inovací.
Mít tak svého rozhodce
Pro nevládní organizace, které se už celá léta snaží na problém zneužívání významné tržní síly supermarketů upozorňovat, je velmi těžké prokázat jeho dlouhodobé nebo vzdálené dopady. Jednoduše řečeno, tenhle problém nemá tvář a příběh a vypadá to, že dokud se nestane podobná tragédie jako např. zřícení oděvní továrny Rana Plaza v bangladéšské Dháce, nenajde jeho řešení politickou podporu.
Jedním ze států EU, kde se přes mnoho překážek, včetně velmi silné obchodní lobby, podařilo přiblížit k účinnému řešení, je Velká Británie. Jako jiné státy (Španělsko, Irsko nebo Maďarsko) si ověřila, že dobrovolné etické kodexy, ke kterým se obchodníci zavázali, nic neřeší a přistoupila k regulaci. Od roku 2010 tu tak platí The Groceries Supply Code of Practices (Kodex praxe při dodávkách potravin), na jehož dodržování dohlíží úřad Groceries Code Adjudicator (Rozhodce pro potravinový kodex). První rozhodkyní se stala Christine Tacon a na konci června bude během velké konference hodnotit, jak se jí v úřadu daří. Rozhodkyně může sama od sebe začínat s vyšetřováním, přijímá anonymní stížnosti a svá rozhodnutí zveřejňuje v duchu anglosaské tradice jako precedens pro další případy. Prozatím jí ale chybí možnost udělovat opravdu účinné sankce za porušení kodexu. I přesto ale její působení vnímá britská veřejnost i neziskové organizace pozitivně.
Evropské instituce připustily nekalé praktiky supermarketů
Britský systém by se mohl stát vzorem pro regulaci na evropské úrovni, je ale otázkou, kdy se něčeho takového dočkáme. V roce 2013 se udály dvě zásadní věci – první z nich je zveřejnění Zelené knihy Evropské komise o nekalých obchodních praktikách, ve které se jasně definuje, jakých prohřešků proti dobrým obchodním mravům se řetězce dopouští. Posunem kupředu je tady už fakt, že evropské instituce připustily existenci neférových praktik včetně toho, že negativně působí na ekonomické prostředí v EU. Naopak obchodníci a obchodní svazy cokoli podobného popírají a snahu o celoevropské řešení na úrovni legislativy začali podrývat vytvořením Supply Chain Initiative (Iniciativy pro dodavatelský řetězec). Toto fórum obchodníků se shodlo na principech dobré praxe, které jsou – počkejte, kde jsme to jenom slyšeli? – dobrovolné. Na konci června, kdy se má komisař Michel Barnier vyjádřit k budoucnosti regulace, uvidíme, jestli se Evropská komise nechala, už poněkolikráté, opít rohlíkem konkurenceschopnosti, obchodníkům ustoupí a spokojí se s představou, že se supermarkety umravní samy od sebe, z dobré vůle.
Mnoho členských států se ale s podobným scénářem nechce spokojit a začaly pracovat na svém vlastním, národním systému krocení supermarketů. Některé se snaží omezovat moc řetězců, aby nebyla jejich tržní síla tak významná – regulují třeba prodejní plochu pro jednotlivé hráče na trhu a v případě, že ji překročí, musí například část prodejen odprodat (Francie). Většina států ale využívá úprav v rámci soutěžního práva, a to platí i pro nás nebo naše slovenské sousedy. V České republice platí od února 2010 zákon č. 395/2009 o významné tržní síle, který prozatím přežil i přes mnohé pokusy zrušit jej bez náhrady. Nad jeho dodržováním bdí Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, nutno ale říci, že nemá kvůli nejasnostem v zákoně snadnou pozici, a příliš trestů zatím nepadlo. Šetřením ale prošly například Ahold, Tesco, Lidl nebo Kaufland, poslední se může dokonce pochlubit i pokutou. Aktuální vláda má v legislativním plánu novelizaci zákona, která by měla zajistit jasnější vymezení pojmů (např. významné tržní síly) a skutkových podstat a snadnější aplikaci – pro ÚOHS je totiž v současnosti dost těžké shánět důkazní prostředky, prokazovat ve správním řízení nekalé obchodní praktiky a především jejich soustavnost. Úřad by měl mít možnost uložit pokutu ve výši až desetiny obratu neférově obchodujícího řetězce. První, květnový pokus o novelizaci zákona selhal, a tak si teď musíme počkat na další. Snad nebude následovat osud mnoha jiných norem, které tak nutně potřebujeme, ale schází jim přízeň vlivných lidí.
