Každý je zodpovědný sám za sebe. Dejte dítěti důvěru.

V říjnu přijel do Brna přední představitel postpedagogiky Hubertus von Schönebeck. Účastníci odcházeli z jeho interaktivní přednášky s mnoha myšlenkami a nedopovězenými otázkami.  Německý pedagog hovořil o vztahu dítěte a dospělého, představil s tím související teorii a praxi amikace a celkově zasvětil účastníky do svého alternativního pohledu na svět. Poslechněte si audiozáznam z jeho přednášky! 

Zodpovědnost ne, vliv ano

Schönebeckův přístup k dětem vychází z přesvědčení, že děti se rodí „s korunou suverenity na hlavě“. Dítě patří samo sobě a od narození je za sebe odpovědné. Dospělý člověk přejímá v první řadě odpovědnost za člověka, který je svěřen jemu – tedy za sebe sama. Postpedagogický dospělý se neptá: „Co je pro dítě dobré?“, ale klade otázku: „Co je dobré pro mne? Co chci já?“ Dospělý tak nepřenáší svoje představy o světě na malého člověka. K druhému člověku, dítěti i dospělému, přistupuje jako autentická osobnost, beze lstí a manipulace. S dítětem se nemíjí, neboť stále si pokládá otázku „Kdo jsem?“ a tu doprovází otázkou „Kdo jsi ty?“.

Zatímco tradiční pedagogický přístup stojí implicitně na představě, že dítě má na čele cedulku s nápisem „potřebuji výchovu, abych byl opravdovým člověkem“, tak v postpedagogickém pojetí se „člověk-dospělý“ a „člověk-dítě“ setkávají jako rovný s rovným.

Rovnocennost neznamená podřízenost dospělého. I postpedagogický dospělý dítě třeba odtáhne od zásuvky, típne mu cigaretu, protože brání své hranice. V této situaci se v popise jednání nic neliší, rozdíl je v tom, co, slovy Schönebeckovými, říká srdce. Tradiční rodič típne cigaretu, protože „kouřit se nemá a já tě to musím naučit“. Rodič je otrokem svého poslání vychovávat. Postpedagogické srdce uvnitř dospělého říká: „Nelíbí se mi, že kouříš, ale je to tvé rozhodnutí. Jen prosím, nekuř, protože to je přes mou hranici“.

Dospělý není za dítě odpovědný na základě respektu k jeho vlastní odpovědnosti za sebe sama. Podle Schönebecka jako rodiče či pedagogové nemáme za dítě zodpovědnost, ale máme vliv. Snažíme se ovlivňovat. Zkoušíme to všemi možnostmi. Postpedagogický dospělý však  ví, „můj svět není tvůj, člověče-dítě“.

Kudy při přípravě učitelů

Účastníci přednášky zkoušeli ve skupinkách hledat, jaké implikace má takový přístup pro realitu rodiče či učitele. Takže co by šlo měnit už nyní při přípravě budoucích učitelů? Schönebeck jako jeden z nápadů nabízí zaměřit se na sebe samého, na tematiku identity. Jak umožnit otevřít studentům pedagogiky prostor pro sebe sama? Zatím není možné poslat studenty jen tak bez úkolu na rok do Paříže, kde by se nemuseli nic učit. Jen by žili svůj život, nabrali by zkušenosti a po návratu o tom napsali práci. Ale je možné na toto téma otevřít seminář. Jako příklad uvádí Schönebeck pedagogickou školu v Klagenfurtu a drobnou změnu ve struktuře studentských praxí v mateřské škole. Tato změna spočívá v obrácení běžného přístupu, kdy jde student do školy uplatňovat a zkoušet, co se ve škole naučil. Zde má naopak možnost sbírat zkušenosti. Podařilo se prosadit jeden den praxe, který patří jenom studentům. Ti nemají žádné zadání a mají možnost jen být autenticky s dětmi a realizovat, co chtějí. Den poskytuje důležitou zkušenost jejich vzdělání. Je to vlastně takový pomalý den amikace. Jako učitelé i jako rodiče máme každý den možnost vystoupit z tradičního vztahu „já vím, ty nevíš, já mám za tebe odpovědnost“ a nahradit jej autentickým rovnocenným vztahem.

Návodů jak prakticky uplatňovat amikaci s dětmi, „co dělat, když…“, se posluchačům z řad učitelů a rodičů nedostalo, protože by se Schönebeck prohřešil proti své vlastní myšlence, kdy odpovědi mají vycházet z vlastního já. Konkrétní odpovědi a rady jsou v rovině jednání, inovace amikace je ovšem v celkové změně postoje, ze kterého pak pramení autentické jednání. Čeká nás ještě dlouhá cesta, než se amikace v přístupu k dětem začne běžně uplatňovat, podobně jako zrušit otroctví trvalo několik set let. Přes to, podle Schönebeckových slov, vždy můžeme udělat více než nic.

Audiozáznam z jeho přednášky v Brně si můžete poslechnout zde.

Podívejte se na fotogalerii z večera s Hubertem von Schönebeckem.

Přečtěte si, s jakou hlavní myšlenkou odcházeli účastníci večera.

Událost uspořádaly organizace NaZemi, Centrum občanského vzdělávání a Ústav pedagogických věd Filosofické fakulty MU.

Více o Schönebeckově teorii je možné získat na jeho stránkách: http://www.amication.de/.

Hubertus von Schönebeck

V letech 1976-78 Hubertus von Schönebeck realizoval výzkum s dětmi ve věku od 3 do 17 let zaměřený na postpedagogickou komunikaci. V návaznosti na něj předložil koncept bezvýchovné teorie a praxe „amikace“, jejímž základem jsou postpedagogické myšlenky, výsledky hnutí na ochranu práv dětí a poznatky humanistické psychologie. V češtině vyšly v devadesátých letech jeho knihy Život s dětmi bez výchovy, Texty k postpedagogickému myšlení nebo Škola s přívětivou tváří.

Text vyšel rovněž i v časopise Moderní vyučování, a to společně s rozhovorem s panem Hubertem von Schönebeckem.