Jak to chodí v kambodžských oděvních továrnách
Pracovat bez možnosti zajít si volně na toaletu, bez přístupu k pitné vodě, pod psychickým nátlakem? Takovou realitu odhaluje aktuální výzkum z Kambodži zveřejněný organizací Human Rights Watch. Ukázal, že některé státy v podstatě rezignovaly na svou primární povinnost chránit práva občanů. Zároveň je zřejmé, že role velkých oděvních a sportovních společností jsou v souvislosti s dodržováním pracovních standardů v mnoha ohledech stále poměrně problematické.
Kambodža na sebe už v minulém roce upozornila řadou nepříjemných událostí. Média informovala o omdlévání vyčerpaných dělnic v továrnách, následných brutálních zásazích armády a policie proti stávkujícím, kteří požadovali navýšení mezd, a v neposlední řadě i o záměrném blokování registrace odborů.
V minulém týdnu zveřejnila Human Rights Watch (HRW) obsáhlý materiál Work Faster or Get Out, který dostupné informace dále doplňuje. Výzkum vychází z rozhovorů s 340 respondenty (270 zaměstnanců ze 73 továren, odborových předáků, představitelů vlády, nevládních organizací, asociace výrobců oděvů GMAC i oděvních a sportovních značek). Ti popsali zásadní pochybení v kontextu dodržování pracovních standardů a zároveň poukázali na totální selhání kambodžského inspektorátu práce, který není schopen zajistit dodržování platné legislativy, ignoruje nezákonné zneužívání krátkodobých pracovních smluv, přivírá oči nad šikanou zaměstnanců a provinilce vůbec netrestá.
Jak to chodí v továrnách
Výsledky výzkumu šokovaly část mezinárodní veřejnosti a opět vzbudily značný zájem médií. Není divu, protože 94 % zkoumaných továren má zásadní problém s extrémními vynucenými přesčasy, což se bohužel týká i továren zahrnutých v programu Better Factories in Cambodia (BFC) (1). Totální fyzické vyčerpání dělnic, které pracují pod pohrůžkou okamžitého vyhazovu, je všudypřítomné. Nízká mzda nutící pracující šetřit i na stravě není také žádnou výjimkou. Státní snaha zablokovat efektivní práci odborů je zřejmá. Oficiální založení nových odborů je takřka nemožné. Kdokoliv se pokusí hájit zájmy dělnic a dělníků, je vystaven okamžité represi a šikaně ze strany vedení továren, přičemž v podstatě musí dopředu počítat i s tím, že bude vyhozen z práce s nálepkou nepohodlného sabotéra, který jen s velkými obtížemi hledat jiné zaměstnání.
Situace u menších subdodavatelů, které se dělí o zakázky dodavatelů s exportní licencí, je ještě v mnoha ohledech podstatně horší. Základní hygienické standardy jsou v jejich továrnách zcela ignorovány. Běžnou součástí pracovního dne jsou zákazy používání toalet mimo vyhrazené přestávky, což se týká i těhotných žen. Dělnice nemají mnohdy ani přístup k pitné vodě. Často čelí ponižujícímu sexuálnímu obtěžování, psychickému nátlaku, zastrašování i fyzickým útokům. Pokud dělnice v těhotenství neplní přehnaně vysoké normy, jsou neurvale popoháněny k vyššímu výkonu a nakonec neoprávněně propuštěny, protože nejsou schopny nesmyslným požadavkům dostát. Zaměstnavatelé také běžně odmítají matkám přiznat právo na placenou mateřskou dovolenou, přičemž návrat do zaměstnání za stejných podmínek jako před mateřstvím je nereálný.
Přestože otřesné nakládaní se zaměstnanci a jejich omezení na pouhopouhý lidský zdroj podkopává lidskou důstojnost v samotných základech, kambodžská vláda smetla výzkum HRW ze stolu. Řada aktérů požaduje nápravu, zástupci evropských zemí jsou pohoršeni a představitelé oděvních značek po x-té slibují změny a sdělují spotřebitelům, jak kontinuálně investují čas a energie do projektů, které situaci dělníků významně zlepší. Další upozorňují na komplikovanost celé situace, ekonomické aspekty a ohromné finanční prostředky, které by bylo nutné investovat na komplexní ochranu práv zaměstnanců. Všichni ti, kteří ale mají alespoň základní informace o oděvním průmyslu v tzv. rozvojových zemích, se musí bezpochyby stydět a vnímat pokrytectví, které rámuje tuto absurdní tragikomedii.
Předně je třeba upozornit na skutečnost, že oděvní byznys v žádném případě nestrádá. V minulém roce se prodalo oblečení přibližně za 1,8 bilionu dolarů a podle některých odhadů by prodej mohl překročit hranici 2 bilionů už v roce 2018. Zároveň známé značky informují veřejnost o zvyšování zisků a zamýšlených investicích. Jen letos například plánují otevřít tisíce nových obchodů po celém světě. Zdá se tedy, že potřebné finanční prostředky k ochraně lidských práv by se najít mohly.
Nástroje na kontrolu dodržování lidských práv existují, ale nevyužívají se
Nic nebrání dodržování lidských práv ani v souvislosti s potřebnými nástroji, protože jimi již také disponujeme. UN Guiding Principles on Business and Human Rights (principy OSN k byznysu a lidským právům), které byly schváleny v roce 2011, nabízí přesně takové možnosti. Stojí na třech pilířích. Prvním je ochrana lidských práv, které by měly zajistit konkrétní státy pomocí legislativy. Druhým je respektování lidských práv ze strany byznysu, a to i v případě, že platné zákony v dané zemi lidská práva nechrání v dostatečné míře. Třetím pilířem je náprava porušování lidských práv, na kterých by se měl podílet stát i firmy.
Oděvní společnosti se ale těmito principy až na pár výjimek neřídí. Většina vlád zemí váhá s implementací principů OSN do vlastní legislativy a víceméně tak odmítá hnát k odpovědnosti firmy, které na jejich území sídlí, popřípadě obchodují. Náprava prohřešků se pak neřeší v podstatě vůbec nebo jenom v souvislosti s mediálně pokrytými tragédiemi, například zřícení továrního komplexu Rana Plaza v bangladéšské Dháce, a to ještě ne zcela efektivně.
Usilují samotné oděvní firmy o změnu?
Kromě principů OSN stojí také za připomenutí, že samotní představitelé byznysu se rádi nechávají slyšet, že to jsou právě oni, kteří mohou vytýčit cestu k lepším zítřkům. Jinak nesmlouvaví konkurenti ale nezapomenou nikdy dodat, jak se musí všichni významní hráči na trhu nejdříve spojit, aby se jejich vyjednávající síla znásobila a měla patřičný dopad. Pákový efekt ale nepřichází, protože k jednáním mezi firmami buď nedochází, nebo probíhají za zavřenými dveřmi a jejich výsledkem jsou většinou jen vágní prohlášení. Jednání s vládami konkrétních zemí nejsou transparentní vůbec. Nikdo tedy vlastně neví, o čem se jednalo a jaký byl výsledek. Evropská veřejnost může alespoň na chvilku podlehnout dojmu, že firmy opravdu usilují o změnu, když se například šéf H&M osobně zasazuje o lidská práva.
Ve skutečnosti se ale nic zásadního nemění. Znovu se ukazuje, že zneužívání dělnic a dělníků v dodavatelských řetězcích je nedílnou součástí fungování oděvního průmyslu a má systémovou povahu. Ani programy typu BFC nezaručí komplexní řešení nejpalčivějších problémů. Kolik výzkumů ještě budeme potřebovat, než se rozhodneme učinit principy OSN právně závaznými? Jak dlouho budeme ještě váhat, než připustíme potřebu důsledné regulace neodpovědného byznysu, který nepřestává šlapat po lidské důstojnosti?
Poznámka:
(1) Program Better Factories in Cambodia je implementován pod záštitou Mezinárodní organizace práce. V rámci BFC jsou monitorovány vybrané dodavatelské továrny již od roku 2001. Proto se daří zabránit alespoň některým dílčím konfliktům se základními lidskými právy. Program zahrnuje především přímé dodavatele oděvních značek s exportní licencí, respektive netýká se menších subdodavatelských továren, které se taktéž významnou měrou podílejí na výrobě pro oděvní a sportovní značky. Mimo jiné pro Marks & Spencer, Gap, H&M či adidas.
