Pracovní podmínky zpracovatelů oříšků kešu jsou stejně tvrdé jako jejich slupka

Autor Gabriela Štěpánková
22
Leden
2014

Pistácie, lískové a vlašské ořechy, mandle nebo kešu jsou oblíbené lahůdky, které rádi bezmyšlenkovitě, jeden za druhým, vkládáme do úst a přestat s tím nám činí potíž. Většina z těchto jader s k nám dováží z USA, z Evropy, z Gruzie nebo z Íránu. Výjimkou jsou kešu, jejichž cesta začíná nejčastěji v Africe nebo v Indii. Přestože kešu patří mezi dražší oříšky, ani farmáři ani zpracovatelé na něm nebohatnou –  jsou to totiž právě evropští prodejci, kdo ukořistí z výsledné prodejní ceny nejvíce.

Kešu je jedlá nažka ledvinovníku západního, jehož kořeny leží sice v Brazílii, ale v současnosti roste především v zemích západní i východní Afriky, Indonésie a Indie. Pěstování kešu je vlastně trochu bizarní záležitost. Oříšky totiž rostou v těsném spojení s tzv. kešu jablkem, nepravým plodem velkým asi jako dámská pěst, který mívá žlutou nebo červenou barvu a dá se využít na pálení alkoholu, výrobu džusu nebo marmelád. Strom se zralými kešu vypadá vesele, trochu jako jabloň obsypaná ovocem, na kterém vyrašily podivné zakroucené výrůstky. O něco méně veselá je ale situace těch, kdo kešu pěstují, protože za své oříšky dostanou často cenu, která nepokryje ani náklady na produkci. Pro mnohé z nich je to ale jediná volba, neboť ledvinovník vydrží i na velmi suché a neúrodné půdě, kde se téměř nic jiného nedá pěstovat.

Zajímavé je, že 60 % veškerých kešu na světě se zpracuje v Indii – asi 700 000 tun se sem doveze z Guiné Bissau, Pobřeží Slonoviny, Beninu, Nigérie, Tanzánie nebo Ghany, potom následuje Indonésie a další země. Pro Indii, a především pro státy Kérala, Goa a Tamil Nadu, je zpracování kešu opravdu zásadní, protože dává práci asi milionu lidí. Dalších 200 000 farmářů pak přímo pěstuje nebo sklízí onen půlmilion tun kešu, které sama Indie za rok vyprodukuje. Malý oříšek je tak vedle basmati rýže, koření a čaje mezi čtyřmi hlavními zemědělskými plodinami na export.

Dostat kešu z tvrdé slupky je opravdová noční můra, oříšek jako by se bránil, nechtěl ven. Ale nepředbíhejme. Nejdříve se musí sklidit ze stromů a asi 4 až 5 dní nechat sušit na sluníčku. Pak se praží nebo vaří v páře, aby nebylo rozbíjení slupky tak náročné. Po odslupkování se kešu třídí, vakuují a exportují. Nezní to tak hrozně? Musím doplnit, že slupka kešu je extrémně tvrdá a tlustá a ještě ke všemu obsahuje kardol, což je olejnatá a vysoce dráždivá látka vytvářející na kůži puchýře a spáleniny. Když jsem před pár lety dovezla z Indie neoloupané kešu, několik kolegů necítilo jazyk celý den, poté, co se do nich nic netuše zakousli.

Ve většině zpracovatelen v Indii mají pracovníci alespoň nějaké ochranné pomůcky, mnoho z nich si je ale musí koupit ze svých prostředků. Někdy je k dispozici např. zásaditý uhličitan draselný, který reakci kardolu neutralizuje, ale v mnohých továrnách mají lidé prostě jen ovázané ruce kusem látky. Domácí pracovníci, které si zpracovatelny najímají, jsou na tom samozřejmě ještě hůř. Odslupkovávání kešu je nepříjemná práce: skrčení lidé rozbíjí dřevěnou palicí nebo kamenem jeden oříšek za druhým, 12 a více hodin denně. Jsou placeni podle váhy oloupaných kešu, a tak neskončí, dokud si nevydělají alespoň na základní životní potřeby. Po celodenní dřině si odnesou domů asi 45 Kč a pokud se jim něco podaří ušetřit, skončí to v pokladničce se štítkem „věno“. V Indii se totiž tento institut bere velmi vážně a je důležitější než výživné jídlo nebo oblečení.

Nízké mzdy ale nejsou jediný problém zpracování kešu. Ve zpracovatelnách je kvůli pražení ořechů horko a do vzduchu se uvolňují oxid uhelnatý a oxid uhličitý. Pracovníky tak často bolí hlava, je jim špatně od žaludku a špatně se jim dýchá. Ze skrčené polohy pak mají problémy se zády a s klouby, kvůli kardolu rozleptané ruce.

Kdo získá nejvíc z prodeje?

Anglická organizace Traidcraft spočítala, že pokud si v obchodě koupíme dvěstěgramový sáček kešu a zaplatíme za něj 75 Kč, farmář dostane 16 Kč, na sušení, skladování a obchod připadnou 2 Kč, pražení/vaření v páře, odslupkovávání, třídění a balení vyjdou na 12 Kč, pracovník ve zpracovatelně dostane necelou korunu, pražení, balení a solení v Evropě přijde na 13 Kč a supermarket si nechá 31 Kč. Na první pohled to nevypadá moc fér. Ani na druhý. Ten, kdo vykonává tu nejnáročnější a ještě ke všemu zdraví ohrožující práci, dostane úplně nejméně ze všech. Především ale nedostane ani tolik, aby mohl žít v důstojných podmínkách.

Budeme-li chtít hledat viníka, je nasnadě, že jde právě o poslední článek celého řetězce – prodejce. Snaha o maximální zisk a zároveň výhodná dominantní pozice supermarketů na většině evropských trhů vede k tomu, že obchodníci tlačí své dodavatele k extrémně nízkým cenám. Zároveň často vyžadují další poplatky (na propagaci, za zalistování produktu, za určité umístění v regálu), zpětně mění smlouvy a neplatí faktury včas. Bojovat proti takovému zneužívání postavení supermarketů je pro dodavatele samozřejmě těžké, protože možností, komu jinému své zboží prodat, ubývá. Na řadu tedy může přijít regulace a například Velká Británie již k takovému řešení přistoupila – v roce 2013 byla jmenována ombudsmanka hlídající chování supermarketů. Dodavatelé mohou využít institutu anonymní stížnosti a ombudsmanka má právo udělit obchodníkům pokutu. Na půdě Evropské unie se zatím k takovému řešení neschyluje a vypadá to, že představa obchodníků, kteří hlídají a regulují sami sebe je pro komisaře Evropské komise přijatelnější.

Řešením mohou být kešu s certifikací Fairtrade

Jednou z cest, jak zlepšit situaci farmářů i pracovníků je ale i certifikace Fairtrade, která prvním dává jistotu spravedlivých výkupních cen a stability a druhým respekt k pracovním právům včetně důstojné mzdy. Fairtrade Alliance Kerala může být příkladem organizace, která v systému fair trade úspěšně funguje. Sdružuje asi 4 500 farmářů, kteří v indickém státě Kerala pěstují kávu, kaučukovníky, kardamom, vanilku, zázvor a další koření nebo právě kešu oříšky. Za oříšky dostávají na fairtradovém trhu zhruba o třetinu vyšší cenu než na tom běžném. A dělníci, které jsem pozorovala při pytlování, si za den vydělají závratných 700 rupií (asi 230 Kč). Šéf družstva, Thomas Kalappura vyjmenovává, co mohli v družstvu zařídit díky sociálnímu příplatku, tedy fixní částce, kterou dostávají za kilo kešu kromě tzv. spravedlivé ceny: „Někteří členové neměli pitnou vodu a elektřinu, to byla první věc, kterou jsme zajistili. Dětem členů dáváme stipendia a příspěvky na pomůcky do školy, pořídili jsme solární panely a přístroje na zpracování plodin. A protože chceme dostat i bio certifikaci, hradíme z těch prostředků i náklady na přechod k ekologickému pěstování.“

Kešu oříšky nejsou jen další z plodin, která k nám cestuje přes půl světa. Jejich pěstování a zpracování je pořádná dřina, která si zaslouží spravedlivou odměnu.

Autorka článku: Barbora Mrázková

Autoři fotografií: Barbora Mrázková, Adam Kurzok - Fairtrade Alliance Kérala, Indie.

Zdroje:
http://www.fairtrade.org.uk/Farmers-and-Workers/Coffee/Fair-Trade-Alliance-Kerala 
http://www.theguardian.com/business/2013/nov/24/cashew-nuts-supermarket-profits-pay
http://www.theguardian.com/global-development/ng-interactive/2013/nov/cashew-nut-industry-true-cost

Český statistický úřad – Databáze zahraničního obchodu
http://www.traidcraft.co.uk/cashews

Sdílejte článek