Vzkaz pro spotřebitele: oblečení zabíjí
Červená barva symbolizující krev a postupně se vynořující obličeje obětí, které zahynuly loni v Bangladéši při výrobě oblečení pro náš trh. Tak vypadala na Mezinárodní den lidských práv scenérie před obchodní galerií Myslbek v ulici Na Příkopech v Praze. Aktivisté, ale i náhodní kolemjdoucí, tímto způsobem uctili památku mrtvých dělníků/dělnic a zároveň upozornili na nedůstojné pracovní podmínky, které při výrobě oblečení v asijských zemích panují. Portréty malovali výtvarníci Dalibor Krch a Jakub Fafílek.
„V letech 2005 až 2013 zemřelo pouze v Bangladéši v oděvních továrnách 1 468 osob, z toho 1 139 jen v Rana Plaza, zbytek hlavně při požárech především v důsledku chybějících nebo nefunkčních únikových východů,“ uvedl Petr Mareš z organizace NaZemi, která happening pořádala.
Po loňském zřícení továrního komplexu Rana Plaza se po tlaku mezinárodních nevládních organizací a odborů podařilo přimět přes 190 firem (mezi nimi např. vlastníky značek H&M, Zara, Pull&Bear, Bershka či adidas), aby podepsaly dohodu o bezpečnosti, která má zajistit bangladéšským dělníkům a dělnicím větší bezpečnost na pracovišti. Letos v září byly dokončeny počáteční inspekce 1 106 dodavatelských továren, které jsou součástí závazné dohody. V 17 továrních budovách byly nalezeny natolik závažné nedostatky, že musela být ihned zastavena výroba a zaměstnanci byli okamžitě evakuováni. Celkem bylo odhaleno přes 80 000 tisíc jednotlivých nedostatků, související s bezpečností. Tato dohoda se však týká jen Bangladéše. Navíc co se týče vyplacení odškodného, jsou firmy již méně vstřícné. Ve fondu je stále pouze 40 % potřebných finančních prostředků pro kompletní odškodnění postižených. Některé značky nepřispěly vůbec, jiné jen malou částkou.
Bezpečnost na pracovišti (budovy v havarijním stavu, jedovaté výpary, nedostatek ochranných pomůcek) je pouze jedním z problémů, kterým musí zaměstnanci oděvních továren čelit. K dalším patří velice nízké mzdy, které jim neumožňují důstojně se uživit a udržují je tak v chudobě. Jsou nuceni pracovat až 16 hodin denně 6 dní v týdnu. „Musíme pracovat od devíti ráno do jedné v noci. Nemůžeme si vybrat, že budeme pracovat jen přes den. Musíme takhle pracovat třicet dní v měsíci,“ uvádí jedna z dělnic z indické dodavatelské továrny řetězce Carrefour. Odbory, které by mohly zaměstnancům pomoci řešit jejich situaci a zmírnit atmosféru strachu, jsou často potlačovány. Přitom právo na rozumné vymezení pracovní doby (článek 24), právo zakládat odborové organizace či právo na spravedlivou odměnu (článek 23) jsou lidskými právy obsaženými ve Všeobecné deklaraci lidských práv, jakož i v konvencích Mezinárodní organizace práce.
Vedle běžných oděvů se šije v Asii i Čechy tolik oblíbené outdoorové oblečení. Průzkum mezi 47 českými výrobci outdoorového zboží, který NaZemi zveřejnila v říjnu, ukázal, že minimálně 22 firem vyrábí i v Asii. Většina těchto firem nebyla schopna doložit, zda vůbec a jakým způsobem řeší pracovní podmínky ve svých dodavatelských továrnách.
Nejvíce oblečení se do Evropy přiveze z Číny (39,8 %), Bangladéše (13,6 %) a Turecka (12,4 %).
Co můžeme dělat jako spotřebitelé?
Jako spotřebitelé máme možnost požadovat v obchodech etické varianty zboží nebo se aktivně zapojit do kampaní nevládních organizací za zlepšení pracovních podmínek. Čeští spotřebitelé se například mohou na stránkách www.nazemi.cz/dustojnamzda připojit k evropské petici požadující vyplácení důstojné mzdy všem pracujícím v oděvním průmyslu. Sledovat aktuální dění v oblasti pracovních podmínek je možné na facebookových stránkách www.facebook.com/nazemicz a www.facebook.com/usilitonanas.
Fotogalerii z happeningu najdete zde.
