Internetové kampaňování funguje
Podepisování petic a apelů nebo facebookový tlak. Stačí pár kliknutí na webu a je to. Ale vede to k něčemu? V NaZemi se věnujeme internetovému kampaňování, protože umožňuje jednoduché zapojení aktivních spotřebitelů. V posledních letech jsme touto cestou přispěli ke dvěma velkým úspěchům: proplacení odstupného adidasem a naplnění kompenzačního fondu obětem Rana Plaza. Oba příklady ukazují na účinnost spotřebitelského nátlaku na globální značky.
Indonéská továrna PT Kizone dodávala pro značku adidas dlouhá léta. V lednu 2011 utekl její majitel z Indonésie. Továrna vyhlásila bankrot a 2 800 dělníků zůstalo ze dne na den bez práce, bez odstupného, na které měli zákonný nárok. Celková výše odstupného byla 1,8 milionů dolarů. Dělníci apelovali na místní úřady, ty jim však nedokázaly pomoct. Společnost adidas dělníkům nabídla pouze poukázky na jídlo v hodnotě 53 dolarů, dělníci ale zoufale potřebovali hradit nájem, jídlo, školné a další náklady.
Nevládní organizace spojené kolem mezinárodní organizace Clean Clothes Campaign včetně NaZemi pak v listopadu 2012 zmobilizovaly aktivisty. Tisíce lidí napsalo na oficiální facebookové stránky adidasu vzkazy, aby společnost zaplatila odstupné dělníkům své dodavatelské továrny. Aktivisté pořádali happeningy před obchody adidasu, zapojovali se do apelů. Na základě tlaku se společnost nakonec v květnu 2013 rozhodla odstupné dělníkům zpětně zaplatit.
„Jsem vděčná Bohu, nikdy v životě jsem neměla tolik peněz. Od zavření továrny to šlo dolů i nahoru. I když jsem byla nemocná, musela jsem jít pracovat, abych vydělala peníze. Můj muž zemřel, ještě když jsem pracovala v Kizone, musím se postarat o své dvě děti, které ještě chodí do školy,“ řekla 46letá Mukinah, jež v Kizone pracovala 15 let. Z proplaceného odstupného musela nejdříve splatit dluhy, které se jí nahromadily od zavření továrny.
Druhý příklad úzce souvisí s největší katastrofou v dějinách oděvního průmyslu. Když na jaře 2013 spadla v bangladéšské Dháce textilní továrna a v jejích sutinách zemřelo přes 1 100 dělníků, neštěstí to bylo především pro rodiny zemřelých dělníků. V budově mělo alespoň v jedné z pěti továren objednávky nejméně 29 světových značek. Každá z nich nesla spoluvinu na úmrtí a zmrzačení tisíců lidí.
Společnosti se po katastrofě zavázaly, že přispějí do fondu na odškodnění, aby rodinám obětí kompenzovaly finanční a zdravotní ztrátu. Fond byl založen v lednu 2014 Mezinárodní organizací práce. K plnému odškodnění přibližně 5 000 případů bylo nutné nashromáždit 30 milionů dolarů. Po roce však přispěla jen polovina společností. Zaplatily třeba C&A Foundation, Camaïeu, Inditex, KiK nebo Mango. Stále ale nepřispěly společnosti Benetton či LPP (distribuuje např. vlastní značky Reversed a Cropp). Na tyto společnosti se následně zaměřila kampaň Pay Up! vedená neziskovými organizacemi sdruženými v Clean Clothes Campaign. Výzvu podepsala široká veřejnost a po roce úsilí a nátlaku se v červnu 2015 kompenzační fond obětem podařilo skutečně naplnit.
Ineke Zeldenrust z Clean Clothes Campaign úspěch shrnula následovně: „Na tento den se čekalo opravdu dlouho. Všechny rodiny, které tragédie zasáhla, konečně dostanou to, co jim po právu náleží. Z hlediska spravedlnosti jde o významnou událost, která by nebyla možná bez občanské podpory napříč celou Evropou. Společně jsme opět dokázali, že evropským spotřebitelům nejsou lhostejné životy dělnic, které pro ně šijí oblečení, a že díky aktivnímu přístupu lze leccos změnit.“
Hájit důstojné pracovní podmínky jde tedy i z tepla domova. Internetové kampaňování funguje.
